INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po útulných, ale malých priestoroch klubu Chelsea mali na svojej tohtoročnej zastávke v rakúskej metropole populárni Japonci možnosť prezentovať svoju tvorbu (pri príležitosti nedávno vydaného CD „Gone“, kompilujúceho niektoré už ťažšie zohnateľné EP a koncertný dokument „The Sky Remains The Same As Ever“) v priestore adekvátnom pretrvávajúcemu záujmu o hudbu tejto kapely. Záujem o MONO bol značný už minulý rok, hoci viedenský koncert MONO ešte pár mesiacov predtým navštívila len hŕstka zvedavcov.
V porovnaní s avizovaným obsadením pražského koncertu už vopred mrzela absencia príjemných BEE AND FLOWER, v Szene tradične rakúska a tradične výborná predkapela dala mnohým zabudnúť na ich neprítomnosť. Duo SCARABEUS DREAM do publika rýchlo vpálilo svoju ukričanú emotívnu zmes za podpory len dvoch nástrojov a postaralo sa o príjemné prekvapenie toho večera. Vystúpenie dvoch hudobníkov, ktorí sa od klavíru a bicích dopĺňali aj spevom či krikom, bolo napriek miestami hereckým výkonom tvrdo odpracované a odžité. Publikum na striedanie pomalších harmonických momentov s takmer math rockovým chaosom alebo ambientnými plochami reagovalo náležitou odozvou.
Hlavné hviezdy MONO sa po krátkom intre bez slov chopili svojich nástrojov a otvorili vystúpenie hitovkou „Yearning“ z aktuálnej radovky „You Are There“. Tradične mĺkvi a akoby neregistrujúci prítomné publikum odohrali svoj koncert v maximálnom sústredení a len vzájomnej komunikácii, hoci ich trpezlivosť skúšalo mnoho fotografov cvakaním zrkadloviek v tichých pasážach a pomaly sa rozbiehajúcich úvodoch skladieb. Playlist pokrýval takmer celú diskografiu kapely, nechýbali ani povinné a rokmi preverené kompozície „Kidnapper Bell“ či „A Speeding Car“. Predvídateľná štruktúra postupne gradujúcich skladieb z triviálnych akordov a melódií k ohlušujúcej gradácii, bola dokonale vyvážená typickou harmonickou krásou tvorby tohto kvarteta a nedovolila nikomu zo zúčastnených zívať nudou, k čomu primeranou dĺžkou setu prispeli aj samotní MONO. Jediným relatívne slabším miestom bola hluková improvizácia v druhej polovici koncertu, ktorá síce dala ušiam zabrať, ale krajania BORIS dokázali pred pár mesiacmi na rovnakom mieste nachystať podobné utrpenie sluchovodom aj pokiaľ ste si koncert vychutnávali so štupľami v ušiach. MONO ako minule nepridávali a po tradičnom odfotení si publika bubeníkom Yasunorim Takadom je čas ísť domov.
Spočítané všetko dohromady, všetko ten večer prebehlo celkom príjemne podľa očakávaní a napriek oprávneným výčitkám kritikov k predvídateľnosti, jednoduchosti a pódiovom odstupe hlavnej hviezdy, väčšina návštevníkov koncertu odchádzala domov maximálne spokojná.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.